U Smaragdového jezírka

Kraj: Středočeský 

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.8213131N, 13.9950425E

Studánku naleznete zde: https://mapy.cz/s/fujokejume

O Smaragdovém jezírku jsem vám kdysi dávno již štěknul, ale není to tak dávno, co mne tlapky na místo opět zanesly. A jelikož na místě panovala zima a ne léto jako při dávném štěku, štěknu vám o jezírku dnes ještě jednou.

Svištěl jsem lesem s větrem o závod. Jen tak, měkoučkou pěšinkou pod vysokými stromy. Do kroku mi zpívali ptáčci, co chvilku se na mne přišel podívat kamarád Puňťa. Ušadla mi plápolala ve větru, chvost se vrtěl radostí a já se vrátil do štěněčích let.

Nezkoumal jsem okolí, jako správný tuláček Frája. Celé mé já se vrátilo do štěněčích let. Rozum jsem na chvíli předal člobrdici a sám si s lehkostí svištěl jen tak lesem. Pěšinkou nepěšinkou. Když jsem zmerčil svah, vysvištěl jsem na svah, když jsem zmerčil parádní sráz, sesvištěl jsem ze srázu. Svištěl jsem všude, kde bych s rozumem nesvištěl a místům, kudy bych s rozumem svištěl, těm jsem se vyhnul.

Díky radosti štěněte jsem objevil tajemnou chatku uprostřed valů. Jen dvě sotva znatelné pěšinky k ní vedou. Jen díky radosti štěněte jsem prozkoumal snad všechny pěšinky v okolí. A snad jen díky radosti a rozumu štěněte, jsem se zastavil na kopci a Smaragdové jezírko si prohlédl z výšky. A že bylo na co se koukat.

Jezírko bylo ze všech stran obklopené vysokým kopcem, na kterém jsem merčil snad všechny druhy stromů. Listnaté i jehličnaté stály vedle sebe a rostly tak, jak je sem kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, donesl vítr nebo můj lesní kámoš. Stál jsem na kopečku a koukal na led na jezírku a na nezvyklou barvu kopců kolem jezírka. Stál jsem na kopečku nad jezírkem a kochal se nádhernou přírodou.

Už ani nevím, jak dlouho jsem nad jezírkem stál. Stejně rychle, jako jsem k jezírku dosvištěl, jsem měl najednou potřebu svištět dál. Zamával jsem jezírku chvostem na pozdrav, vrátil se zpět na pěšinku a po pěšince jsem svištěl dále, do hlubokého lesa. Kam, to jsem nevěděl.

Netrvalo dlouho a dosvištěl jsem k ohništi. Ani jsem se nezastavil a než jsem se nadál, byl jsem na rozcestí. Ani tady se mé tlapky nezastavily. Nesly mne dál a já netušil kam. Jediné, co jsem s jistotou věděl, že někam spěchají.

Štěněčí radost byla ta tam. Když se mi tlapky splašily, přivolal jsem rozum zpět a od rozcestí už jsem svištěl jako zkušený Frája. Rozhlížel jsem se kolem sebe, dával jsem pozor, kam šlapu. Prosvištěl jsem mezi stromy, prosvištěl jsem za keře, když v tom jsem jí zahlédl. Byla přímo přede mnou. Poletovala si ve vzduch jako pták a lákala mne k sobě.

Jen několik rychlých a několik dlouhých kroků přede mnou, v celé své kráse, poletovala nad zemí dřevěná stříška. Jak je to možné, to jsem zjistil až ve chvíli, kdy jsem k ní dosvištěl. Až když jsem byl u stříšky, doštěklo mi, co jsem to objevil. Měl jsem velké štěstí, že už jsem měl rozum zpět. Jako nerozvážné štěndo bych se asi k poletující stříšce nepřiblížil. Ale jako Frája? To jsem s přiblížením problém neměl.

Tlapky mne nesly rozvážně kupředu. Očadla, famfrňák i ušadla byla v pohotovosti. Tlapky mne opatrně nesly k létající stříšce. Kebulínu jsem měl tak daleko před tělem, že jsem měl krk dlouhý jako žirafa. Už mi chyběl jen jeden rozvážný dlouhý krok, když očadla uviděla, že stříška nelítá. Očadla zmerčila stříšku, která je položená na dvou tyčích nad vodičkou tak, že to z dálky vypadá, jako by se vznášela.

To vám musím štěknout kamarádi, takhle se mi dlouho neulevilo. A jak jsem se sám sobě nasmál. Vždyť copak by bylo normální, aby stříška lítala? Natožpak studánka? Jak jsem se sám přesvědčil, možné to není. Ale co možné je, tak je postavit studánku tak, že příchozím přijde, že si hezky poletuje jen kousek nad zemí.

Studánku najdete nedaleko lesní cesty jen kousek od Smaragdového jezírka v hlubokých brdských lesích. Studánka je z cesty vidět, není možné ji minout. V době naší návštěvy byla ve studánce chutná a osvěžující voda.

Ke Smaragdovému jezírku vede několik lesních cest a pěšinek. Samotné jezírko se nachází pod strmým srázem v nádherné přírodě.